Zabíjačka

Když jsme opustili vegetariánství, snažili jsme se, aby maximum masa, které jíme, pocházelo z domácího, ještě lépe z našeho chovu. Zvíře, které člověk zabíjí v domácích podmínkách, odchází nepoměrně rychleji než zvířata ve velkochovech. Jeho cesta z ubikace pod nůž trvá několik vteřin, nejdéle minut. Nedá se to srovnat s transportem na jatky, kde s ním následně nakládají lidé, kteří se o ně nestarali, na místě páchnoucím krví, nahánějícím hrůzu i tomu hloupému hovádku.

Jitrnice, co dodat.

Tuto úvahu si musíme sami pro sebe opakovat vždy, když se chystáme porážet nějaká zvířata a nechce se nám do toho. Když jsme na začátku dubna stanovili datum porážky naší sviňky, moc do mě nebylo. Prase bylo totiž nejinteligentnějším a nejmilejším zvířetem, jaké jsme u nás měli, a vytvořil jsem si k němu svého druhu vztah. Celou dobu jsem přemýšlel, jestli u toho chci být a nebo to mám nechat na řezníka a jeho pacholky, a přijít, až když dokonáno jest. Nakonec jsem se rozhodl být k ruce řezníkovi sám. Měl jsem pocit, že takto se s porážkou popasuji nejlépe, a asi to bylo nejlepší i pro prase.

Dokonáno jest

Zabíjačka pro nás ale organizačně začala už čtrnáct dní dopředu. Nejprve bylo třeba udělat pořádek ve stodole, kde se měla valná část dne odehrávat. Musela se také sehnat celá řada věcí, které v běžné kuchyňské výbavě nemáme. Museli jsme někde vypůjčit mlýnek na maso, různé velké naběračky a cedníky, smaltované kýble na krev, velký hrnec na polévku atd. Když už bylo doma všechno koření a dovezli jsme na vozíku za autem brutar, bylo jasné, že přípravy dosáhly vrcholu.

Zbavování štětin

Měli jsme velké štěstí na řezníka. Český venkov velmi rád pomlouvá i dohazuje. Bylo mi tedy doporučováno i haněno hned několik řezníků, ale já jsem zůstal u kamaráda, od kterého jsem selátko o půl roku dříve kupoval. Přišlo mi to jako dobré uzavření příběhu. Průběh zabíjačky ukázal, že to byla volba dobrá. Jeho přístup k praseti byl nesmírně klidný a trpělivý. Navázal mu nožku skoro jemně, předal mi lano do ruky a nechal mě s prasetem pochodit, aby se docela uklidnilo. Teprve potom mu dal ránu jateční pistolí.

Míchání krve je zodpovědný úkol, holky se za pečlivého dozoru psů střídaly 

Potom už se děly věci velmi rychle. Začali jsme prase vykrvovat a podávat si v pekáčku zachycenou krev do kýblu, kde se všechny přítomné ženy střídaly v míchání. V naší soudružce bylo neskutečně mnoho života. Když měla z těla vypumpované tři pekáčky, tak se začala stavět na nohy. Pro jistotu dostala ještě jednu ránu z pistole, nicméně to byl obraz skutečně impozantní, hlavně pro nás, kteří jsme tomuto venkovskému rituálu nebyli přítomni od raného dětství a nyní jsme byli jedněmi z hlavních aktérů. Poté již prase dohaslo klidně.

Rázem začalo být prase zbavováno srsti a štětin a brzy na to bylo zavěšeno na trám ve stodole, který nám nahradil klasickou trojnožku. Naše chovatelské úsilí bylo završeno a nastal čas sklízet plody, byť bezprostředně po samotné porážce jsme pražádnou euforii nepociťovali.

Nabíjení jitrnic, kolektivní dílo

Prase bylo vykrmené na nějakých sto kilo. Rozhodli jsme se, aby se pokud možno vše zdělalo, pro klasickou zabíjačku. Vyráběli jsme tedy vlastní jitrnice, prejt, tlačenky, zabíjačkový guláš a vařila se černá polévka, které český národ s gustem říká též prdelačka. Jirka, který zabíjel, si věděl výborně rady. Ve chvílích, kdy jsme nevěděli jak, co a kolik, poradila Marie Hrubá kapitolou Domácí porážka ze své nesmrtelné Kuchařky naší vesnice. Lahodnost výrobků nás, lidi, které by asi nikdy nenapadlo si dát v hospodě černou polévku nebo prejt, překvapila. Šokovala nás i naše ani ne dvouletá dcera, která se mohla utlouct po ovaru.

Černá polévka, opravdový energy drink českého venkova

Na konci rušného a dlouhého víkendu, kdy nadšeně pomáhala celá rodina a můj chovatelský kolega, se kterým jsem měl prase napůl, jsme ještě škvařili sádlo, kterého nyní užíváme při běžném vaření.

Výsledek chovu prasete je jednoznačně pozitivní. Zjistili jsme, že umíme prase vykrmit i zorganizovat domácí porážku. Podařilo se nám zajistit se vynikajícím masem na dlouho dopředu a ještě jsme mohli udělat radost spoustě lidí v našem okolí, které jsme podarovali výslužkou. Prase tak udělalo obrovskou práci i pro komunitní život na někdy drsném severu.

Konečná fáze výroby jitrnic

Snad jen jedno ve mě hlodá, i když se musím smát sám sobě. Další prase už asi nebude komunitní a jeho polovina nepůjde z domu pryč výměnou za šrot a brambory. Ty si budu muset sehnat sám a další prase mít pro nás celé. Asi mě - výminkáře začínají napadat sedlácké manýry.

Hlavně se ta polívka musí pořád míchat, sestra za brutarem