Na venkov

Poznali jsme se v Brně, kde jsme strávili několik bezstarostných studentských let, během kterých jsme snili o tom, že se nám jednou podaří žít na venkově. Za prací jsme se vypravili poněkud paradoxně do pohraničí do severních Čech, kde jsme oba našli, ať už šťastné nebo nešťastné, angažmá v kulturní sféře. Po dvou letech v garsonce v okresním městě se nám konečně podařilo najít dům, který nám naše mizerné platy umožní splácet a zároveň v něm šla přečkat první zima. Mohli jsme tak rekonstruovat za pochodu a garsonku nadobro opustit.

Na první návštěvě našeho budoucího domova

Přistěhovali jsme se v září 2011. V domě nebyla místnost, která by nebyla na totální repas, v předsíni byl jeden kohoutek s vodou, sklep byl po kolena zaplaven neodtékající studánkou, na záchod jsme chodili do kadibudky, nad hlavou jsme měli střechu, o které jsme se záhy dověděli, že jí budeme muset přeložit. Naštěstí bydlením takřka na úrovni squattingu náš vztah neutrpěl, alespoň doufám.

Kromě spousty stavebních starostí jsme ale měli také poprvé v životě vlastní zahradu. Přední i zadní zahrada má dohromady tvar podlouhlého obdélníku, který kdysi funkcionáři místního JZD odkrojili ze sousední usedlosti. Náš dům byl v předválečných časech jejím výminkem.

Zarostlý záhumenek

V době našeho příchodu to byla roztomilá zarostlá džungle, táhnoucí se v dlouhé nudli celým pozemkem, rozděleným uprostřed stodolou, jejíž část nám nyní patřila též. Pozemek byl zarostlý nálety a všude čekalo nějaké překvapení vystupující z podzimních mlh. Přední část měla co se týče skladby rostlin zdivočelý chalupářský charakter. Měli jsme tu okrasnou vrbu, několikero lísek, kleč, rododendróny pohádkově prorostlé bodláčím a kopřivami. Všemu pak vévodí majestátní lípa a trojice pichlavých stříbrných smrků.

Národní strom tísněný třemi pichláky, v popředí rozpadající se někdejší hnojiště

Zadní zahrada byla zarostlá trávou, ze které tu a tam razily keře maliní a všelikých rybízů. Na zadní zahradě byly ale také vzrostlé ovocné stromy, nad kterými se vznášela úvaha, které budou zanechány a které padnou za oběť prosvětlení a omlazení zahrady. Zatím jsme ale žádné valné představy o tom, co naše zahrada chce a co my chceme od ní, neměli. Všechny keře a stromky si zběsile bujely a my jsme v prvním podzimu museli zahradu hlavně zprůchodnit. Pak jsme se teprve mohli rozhodnout, jak se na ní ve chvílích volna budeme realizovat dál. Ze všeho nejdřív tedy přišel ke slovu křovinořez, pila, rýč a krumpáč.

Naše ideální polovina stodoly

Divotvorný záhumenek se zdivočelými stromy a jednou z prvních hromad roští

Staré venkovské moudro praví: "Co shoří, to neshnije."