Prase 28. října

Ve vyprávění o našich chovatelských zkušenostech jsme dlužni ještě jeden příběh, a sice ten prasečí. Když jsem postavil přístřešek pro krůty a ohradu k němu, měl jsem pocit, že dílo je dost pevné i na prase. K jeho chování jsme se ale nechystali. Zdálo se nám to již za hranicemi toho, nač stačíme a co na zahradě chceme.

Desetikilová sviňka Soudružka zaplnila místo po krůtách

Situace se změnila loni v říjnu, když jsme zabili poslední krůtu. Protože jsme neměli připravený kurník, stále nemáme, nemohli jsme pořídit slepice. Najednou tu nebyl nikdo, komu by se daly házet zbytky, kterých přeci jenom naše malá domácnost trochu vyprodukovala. Co nešlo na kompost, šel člověk nakonec s jistým pocitem hanby vynést do popelnice. Pak jsme jeli navštívit naše známé, kteří hospodaří ve velkém a dělají vše, od včel a drůbeže až po krávy. Ptali se nás, jak nám šly krůty, a my na to že skvěle, ale že teď nikdo nežere zbytky, co nechá Dorotka. Nato Jirka sáhl po posledním seleti, které měl u jedné svině, a se slovy „ti dám prase“, mi nabídl, ať si jej vezmu. Pocitem, že bychom mohli chovat prase, jsme byli tak ohromeni, že jsme zprvu odmítli. Měli jsme zkrátka v ten moment spoustu argumentů, proč si prase pořídit nemůžeme.

Soudružka a její šlichta

Sotva jsme ale sedli do auta, začali jsme si všechny argumenty vyvracet. Prase by přece mohlo být v krůťáku, zimu by tam vydrželo. I ty brambory a šrot na krmení by se sehnaly. Na lyže nejezdíme, tak stejně budeme celou zimu doma a můžeme ho krmit. A mohli bychom ho pouštět na pole a rylo by za nás. Takhle jsme si ze svého nadšení navzájem utahovali, až jsem pro prase druhý den jel. A tak jsme se na den české státnosti 28.10. 2014 stali majiteli malého selete, po otci staré odolné pastevní odrůdy mangalica, po matce to byla česká bílá svině. Z tohoto genetického experimentu se narodilo prase se zrzavou srstí, ne však tak hustou, jako mají čistokrevné mangalice. Po matce mělo zase prasátko delší tělo.

Kukuřicí žádného tvora neurazíš

Okamžitě se ukázalo, že co nezdolaly krůty, to desetikilovému selátku nedělá problém. První den uteklo pětkrát. To dokáže překonat jenom náš pes. Druhý den už asi jenom třikrát. Pokaždé jsme prase zahnali a díru zadělali, až přestalo utíkat docela. Občas jsme je pouštěli ven a snažili se jej držet na poli, kde se náležitě činilo. Po chvíli si ale dělalo s naší zahradou, co chtělo, a tak se vrátilo natrvalo do svého výběhu.

Na pořízení prasete jsme sbírali odhodlání sice krátce, ale přesto intenzivně. Přeci jen to byla velká zodpovědnost, která padla na lidi s minimální zkušeností. A tak jsem do prasečího chovatelského podniku přizval podílníka, kamaráda, který mi dělá materiálně technické zázemí, občas doveze balík slámy, pytel obilí nebo zbytky z domova. Dohodli jsme se, že za mě bude shánět brambory a šrot a já prase vykrmím a pojedeme v tom na půl. A tak jsme měli komunitní svini, která dostala jméno Soudružka.

Zimní přírůstky nejsou největší, potom se to ale rozjede

Po čase jsem zjistil, že mít prase je poměrně jednoduché. Prase se ukázalo jako vynikající společník a inteligentní tvor. Naše sviňka byla obyčejně ve velmi dobrém rozmaru a byla velice kontaktní. Základ spokojenosti prasete je však především ve žrádle. Prase musí mít co žrát a potom je vše v pořádku. Zpočátku jsme Soudružce míchali šlichtu z brambor, šrotu a kopřiv, na které jsme stále pilně chodili. Kopřivy ale brzy zmizely a spotřeba brambor byla naprosto nečekaná. I malé prase sežere pomalu kýbl šlichty denně, a tak jsme každý večer vařili brambory a občas jsme nějaký ten metráček museli dokoupit. V lednu jsem sehnal zbytky, které jsem začal vozit z restaurace nedaleko práce. Rázem se vše zjednodušilo a brambory jsem už vařil třeba jenom třikrát týdně.

Za to chodit se k praseti muselo pořád dvakrát denně. Ve všední dny tak mé ráno začínalo před pátou a krátce potom jsem již dával praseti ještě teplou šlichtu, sedal do auta a na šestou začínal v práci. To je na celém prasečím maratonu nejtěžší. To že tam musíte furt. Naštěstí byla poměrně mírná zima, takže jsme nemuseli příliš často rozmrazovat vodu.

Po půl roce u nás Soudružce krůťák pomalu nestačil

Zimní přírůstky zvířat obecně jsou ale velmi pomalé. Prase začalo rychleji nabírat váhu zase s koncem února. Datum zabíjačky jsme neustále odsouvali, protože přísun zbytků byl dostatečný. Po Velikonocích se čas prasete začal nachylovat. Mělo odhadem asi metrák. Dnes už je prase týden uložené v mrazáku. Článek ze zabíjačky bude následovat, až tento zážitek vstřebáme. Vykrmení prasete pro nás bylo velkým počinem a možná, že nám tato zkušenost dodala větší odvahu do dalších kroků. Dokud chováte jenom králíky a drůbež, tak jste jenom chovatel, s prasetem už si můžete říkat hospodář.