Sága běžců (běženců)

Loni jsme se rozhodli pořídit si několik indických běžců, známých to kachen slimákodrtičů. Přesto, že se jedná v současnosti o velmi populární druh, dlouho jsme je nemohli sehnat, ale to platilo hlavně na začátku sezóny v březnu a dubnu, kdy měl každý chovné ptáky a káčata k odběru ještě nebyla. Na začátku července se na nás usmálo štěstí.

Běžkyně

Přes pantátu jsme z Lažan u Turnova za litr rumu pořídili krásný párek asi tříměsíčních kachen. V rychlosti jsme stloukli ubikaci, do které se dva ptáci vešli, a nadšeně je vypustili na zahradě. Běžci okamžitě začali dělat svojí práci a začali hltat slimáky, kteří tou dobou na zahradě začínali přebírat iniciativu. Běžci se ládovali a my jsme to pobaveně pozorovali. Potom jsme ze zahrady na chvilku odešli a když jsem se tam za deset minut vrátil, krásný kačírek, který předtím nejevil známky nějakého problému, ležel natažený. Krk jsme mu nepitvali, ale usoudili jsme, že ho zabila jeho vášeň, totiž, že se udusil slimákem. Později nám byla tato hypotéza potvrzena jako velmi pravděpodobná, údajně se to stává poměrně často.

Nový párek

Osamělá kačka běhala nešťastně po zahradě a snažila se přidat k husám, které jí, co by přivandrovalý untermenš (dá-li se to o kachně říci) z Indie, odmítli přijmout mezi sebe a šikanovali jí, když se přiblížila. Evropou to léto zmítala takzvaná uprchlická krize a tak jsme našeho indického běžce přejmenovali na indického běžence a rozhodli jsme se s naším integračním pokusem pokračovat. Sehnali jsme kačce další párek malých kačat, tentokrát od jednoho chovatele z nedaleké střediskové obce, u kterého jsem jednou kachňata zmerčil. Slovo dalo slovo a za chvilku jsme si k němu jeli pro krásný mlaďounký párek po stovce kus.

Koupel

Starší Kačka byla šťastná, a ukazovala mládežníkům, jak to u nás chodí a že je potřeba držet si odstup od hus. Potom nastal podzim, zabili jsme všechny tři husy a postupně i krůty a kachny-běženci zůstali jediným živlem na naší zahradě a rozhodli jsme se, že je neporazíme a necháme si je. Ono na nich stejně není dohromady žádné maso a velmi jsme oceňovali přínos indických hubeňourů pro potírání španělského slizu. Zase se ale někomu nelíbilo, že by se tady měla rozlézat východní kultura. Tím někým byl pes Knoflík, který bydlí o dva domy výš a když uteče, zpravidla to ve vesnici odnese nějaká drůbež. Toho večera jsem ho přistihl u nás na zahradě, když jsem šel kachny zavírat.

Nature morte, smutný konec kačera

Jeho bilance byla takřka totální. Jednu kačku potrhal tak zle, že sebou plácala skoro v agónii a useknout jí hlavu bylo v tu chvíli nejhumánnějším řešením. Druhá byla tak potrhaná, že jsem s ní chtěl udělat totéž, jenomže mi tak zdatně utíkala, že jsem na to neměl nervy a nechal jsem jí běhat v předtuše, že ji ráno seberu a zahrabu. Kačer byl taky vypelichaný, ale přišel mi více méně v pořádku. Nakonec to ale bylo obráceně, za pár dní kačer pošel, zatímco původní kačka směněná za rum vstala z mrtvých.

Sousedovými slepicemi adoptovaná kačka

Zase ale byla sama, zabíjet se mi ji ale nechtělo, potom, co všechno přežila. Tak jsme jí po dohodě hodili přes plot k sousedům, aby mohla chodit alespoň se slepicemi, z nichž si zamilovala hlavně kohouta. Asi před měsícem mi soused povídá, že mu kachna reje po zahradě a že mi ji vrátí nebo zabije. Nejdřív jsem mu řekl ať ji zabije, léčil jsem ještě úraz zad a nechtěl jsem tam pořád chodit otvírat a zavírat kvůli jedinému ptáku. Jitce jí ale bylo líto, tak šla kačka přes plot zase k nám. A snad z vděčnosti a radosti, že zase unikla pekáči a snad z toho že na ní jde jaro a chce společníky, začala snášet vejce. Bohužel neoplodněná, ale i tak je to hezký konec příběhu. Sága však pokračuje. Kačka, co si zvykla na společnost u sousedů, pořád rázuje kolem plotu a huláká na slepice odvedle. Je třeba jí sehnat parťáky. 

Naše první vejce