Jak dupou králíci

Český venkov s oblibou řeší lingvistické otázky, které s sebou přináší chov v různých oblastech. Chovatelé jsou nejednou dotazováni, jestli chovají „králiky“ nebo „králici“, jestli mají „králikárnu“ nebo „králičárnu“. Jednoho člověka jsem na otázku, jestli se králíci pěstují nebo chovají, slyšel odpovědět, že on králíky drží. A to jsme jenom u jednoho druhu a neřešíme třeba drůbeží dilemata typu krůty versus moráci. Já se na tomto poli necítím odborníkem, a proto se z podobných polemik radši stahuji.

Takhle nějak vypadá africký kutil v praxi, zde ovšem při výrobě přebalovacího stolku

Náš chov se poměrně dobře rozrůstal. Měli jsme dvě matky a u obou mladé. Čtyřkotcová králíkárna po bratrovi nemohla stačit. Bylo na čase nakoupit hromadu vrutů, přehrabat materiál ve stodole a postavit další králikárnu. Už jsem se minule dotkl konceptu afrického kutila. Takhle si totiž nejednou připadám. Ve stodole dosud nemám nataženou elektřinu a nemám zde ani ponk, natož svěrák. Každé prkno, které najdu ve stodole, musím donést k domu, kde si ho upravím, a potom ho nesu zase za stodolu, kde ho montuji. Všechny podobné konstrukce vznikají na paletě před domem, kde vkleče jak kdesi na tržišti třetího světa buším, vrtám a řežu.

Základní konstrukce u kolemjdoucích důvěru nebudila, navíc moji bezradnost podtrhuje naivní vodováha v ruce

Zadání bylo zřejmé, potřeboval jsem pokud možno velkou králíkárnu s alespoň šesti prostornými kotci. Ve stodole jsem našel jakési nesourodé dřevěné rámy, které sloužily za základ konstrukce. Nutno říci, že v této fázi tomuto projektu moje žena příliš nevěřila. Zvlášť když jsem jí sliboval, že z toho bude útulný panelák pro králíky v baskickém stylu s úložným prostorem na kupku sena pod střechou. Výsledek můžete posoudit sami. Nově vzniklý Hôtel Lapin dosud stojí. K dnešnímu dni jsme v něm odchovali už pěkných pár desítek králíků. Občas potřebuje někde, zejména u pantů, opravit, ale jinak drží pohromadě.

Na cestě k dokončení

Z prvních králíků, které jsme odchovali, jsme si vytipovali jedince vhodné do dalšího chovu. Z těchto časů máme pořád ještě tři samice a samce, kterému pro jeho neurotickou povahu říkáme Neurol. Dnes už je ale starší a nesmírně klidný. Ještě jednu sezónu si ho určitě necháme. Nejstarší samice je český strakáč. Další dvě ramlice jsou též od ní. Vyšlechtil jsem tak lokální směsku, ze které se rodí králíci všech zbarvení.

Již obydlený Hotel Lapin, toho času opět s rozbitými dvířky

První sezónu jsme měli pouze troje mladé. Přišlo nám, že to zatím úplně stačí. Přes zimu jsme ale měli chov obsazen pouze z padesáti procent. Na krmení je to jednoduché, ale jinak je to nuda. Navíc máte někdy králíků moc a potom několik měsíců jenom krmíte a na porážku není žádný. V další sezóně jsme začali samice od konce února připouštět po čtrnácti dnech. Výsledkem je to, že jsme již několik měsíců nezažili, že bychom měli prázdné kotce. Už skoro tři čtvrtě roku máme za stodolou pořád 25-30 ušatých. Když se něco zabije, volná místa hned obsadí další králíci, které je třeba oddělit od matky nebo samce od samic.

Pohled do hnízda s cca čtrnáctidenními mladými

Nejsou ale všechny písně jenom veselé. Museli jsme se vyrovnávat i s nemocemi králíků. První rok byl v pořádku. O jednu samici jsme přišli pouze vlastní chybou, když jsme špatně zavřeli kotec, mladá matka z něj vyskočila a stala se obětí našeho tehdejšího psa, který v sobě nezapřel silné lovecké pudy. Naštěstí její králíčata již byla takřka na odstavení a tak všechna přežila. Druhý rok byl ve znamení kokcidiózy, která činí z každého chovu králíků loterii.

Chcíplo nám nebo jsme museli dobít několik zhruba dvouměsíčních králíků. Ve dvou vrzích byly ztráty více jak padesátiprocentní. V dalších vrzích byly již ztráty minimální a posledními zdravými vrhy, ve kterých bylo dohromady 22 mladých, se vše vynahradilo. My jsme se poučili v tom smyslu, že proti kokcidióze není radno podceňovat prevenci a taktéž nás to naučilo vážit si toho, když se podaří králíka dokrmit až k porážce.

Loňští březňáci