Chov krůt, boj s fobií

Když jsme za sebou měli první sezónu chovu králíků, naplnilo nás to jistým optimismem ohledně našich chovatelských dovedností a chtěli jsme zkusit něco dalšího. Pohled na spokojená zvířata, která přibírají přirozeně a bez stresu, nakonec dává větší uspokojení z konečného produktu. S tím jsme se dali na chov krůt.

Krůty v novém domově

Z ptáků jsme oba měli trochu fobii, aniž jsme to jeden druhému přiznali dříve, než jsme si nová zvířata pořídili a umístili je do výběhu, ze kterého záhy utekla. V hlavě mám vzpomínku na to, jak mě v dětství napadl kohout, že už jsem potom nechtěl chodit ani ke slepicím. Byl jsem zkrátka takové dítě vesnice průmyslového věku, na které už lidi chovali užitková zvířata minimálně. Podobně to měla moje žena. Ptáci řítící se na člověka s otevřenými zobáky nám naháněli iracionální strach, se kterým jsme tímto začali bojovat.

Z drůbeže jsme se pro začátek rozhodli pro krůty. Slepice jsme dosud neměli a vlastně dodnes nemáme, protože jim chci zbudovat kurník uvnitř stodoly. Půjde ale o větší akci a než na ni přijde, tak jsem loni na jaře stloukl alespoň boudu pro krůty. Okolo boudy jsem zapustil do země pár trámků, které jsem pobil prkny a osadil vrátky. Vzniklé dílo bylo překvapivě pevné a soudržné, až jsem si říkal, že by tam jednou mohlo být i prase. Tehdy jsem nevěděl, jak jsou má slova prorocká.

Čerstvě dovezené krůty, asi tak 12 týdnů staré

O krůtách jsme se dočetli, že mají vynikající a hlavně zdravé maso. Navíc se o krůtě říká, že má na sobě hned několik druhů masa. Nejcennější a největší jsou krůtí prsa. Maso na prsních svalech je křehké jako dort a jsou z něj vynikající řízky. V domácí kvalitě ve městech lidé platí třeba tři stovky za kilo. Rozhodnutí bylo učiněno a na konci dubna jsme si od pojízdného prodejce drůbeže pořídili dvě krůty. Chtěli jsme vzít tři, ale už měl jenom takové dva chudáky. Z nového druhu na dvoře jsme měli radost. Vypouštěli jsme krůty na pastvu a kochali se tím, jak jsou každým týdnem statnější a spravenější oproti trochu vypelichaným a vybledlým zvířatům, která do té doby znala pouze nějakou halu a dodávku, která je přivezla k nám do vsi.

Když jsem se rozhodovali, jestli pořídit krůty nebo něco jiného, četli jsme celou řadu internetových diskuzí. Na jedné kdosi psal, že krůty má jenom ve výběhu ve stodole, že má každá jeden metr čtvereční, aby neměly moc pohybu a přibývaly, a že krmí granulemi a pak je přírůstek ještě větší. Na druhou stranu, kdybychom chtěli zvířata, co rostou na jednom metru, nevidí slunce a žijí jenom na granulích, tak bychom je nepotřebovali mít doma a každý den je nechodili krmit. Stačilo by si je koupit.

Setkání druhů, krůty se již spravují

Z dvou krůt, které jsme si přivezli domů, se později vyklubal pár. Nejčastěji byly krmené kopřivami, na které jsme skoro denně chodili k příkopům  za vesnicí, a obilným šrotem. Zdaleka největší pochoutkou jsou ale pro drůbež kuchyňské zbytky, kterých jsme přece jenom od té doby, co naše dcerka začala jíst opravdové jídlo, občas trochu vyprodukovali. Bylo pro nás najednou obrovským zadostiučiněním, že nic z lednice, k čemu už člověk neměl důvěru, neskončilo v popelnici. Všechno si našlo své vděčné strávníky pár metrů od naší kuchyně. Od té doby jsme nevyhodili ani slupku od brambor. Dokonce i kopřivy začaly být důležité. Jinak jsem vždy brblal, že sekání kopřiv na kompostu mi přijde jako zbytečný pražácký manýr. Nyní mají kopřivy na naší zahradě místo i následné vděčné využití.

Krůtí hlídka na obchůzce

Obě krůty jsme porazili na podzim. K této činnosti jsem ale musel nabrat odvahu a zkušenosti. Fobie z ptáků jsem se za půl roku chovu po pštrosech druhého největšího domestikovaného druhu ptactva zbavil. Porážka byla ale docela jinou věcí. Příliš mi nebyla známá už anatomie ptáka. Proto jsem absolvoval k zabíjení krůt workshop u přátel na Vysočině. Místní hospodář mě ukázal vše od prvního řezu, přes škubání a vykuchání až po porcování. Jako bonus jsem se naučil kibicovat pomocníky, aby pořádně drželi ptákovy nohy.

V době porážky měla krůta přes deset kilogramů, krocan se blížil patnácti. Byl z toho plný mrazák masa a my tři jsme měli pomalu půl roku co jíst. Z krůty jsme vařili spoustu receptů. Vždy ale platilo, že výsledek byla delikatesa. Nadělali jsme si také spoustu balíčků na vývary, ze kterých děláme polévky nebo omáčky ještě teď.

Kvůli dravcům je lepší u nás drůbež na noc zavírat

Mnoha lidí jsem se předtím ptal, kdy je vhodná doba na porážku krůty. Většinou mi radili právě tuto váhu, po jejímž dosažení už zvířata přibírají hlavně tuk, ale masová hmota již tolik nenarůstá. A navíc platí ještě jedna rada, kterou jsem též obdržel na Vysočině: „Zvíře zabij, když na něj máš chuť.“ V době mrazáků se k tomu dá připojit i poučka o tom, že zvíře může člověk porazit, když už ho nebaví k němu každý den chodit nebo shánět někde krmivo. Konečný výnos tak je vždy úměrný ochotě člověka ubrat něco času ze svého každodenního komfortu a jít dělat ke zvířatům.

Krůtí živel zpestřuje zahradu