2000 hitů, agroblogging a čtenářská komunita

Na náš rodinný blog o společném úsilí věnovaném malému zemědělčení nedávno klikl dvou tisící návštěvník. Byly jsme za překonání tohoto čísla velmi rádi, i když je nám jasné, že na nás pravidelně chodí jen pár lidí, kteří společně toto číslo utvořili. I tak je ale dosažení 2000 úhozů o myš s cílem prohlédnout si náš blog milým číslem, které může vést i ke kontemplaci nad našimi činnostmi i na způsobu, jakým o nich dáváme vědět.

2000

Vlastně jsem nikdy nebyl vášnivý čtenář blogů. Spíše platí opak. Moje žena Jitka během mateřské dovolené četbě různých blogů o tvořících matkách a jiných podlehla, což se asi na rodičovské stává. Jsem ale rád, že si nikdy žádný blog o matkismu a jiných záležitostech nezaložila. Místo toho založila blog o našem guerillovém hospodářství.

Občas jsme se po pěstitelské sezóně zamysleli a vzpomínali. Co, že jsme měli tady, měli jsme už první rok brambory, kolikatera mladá králíčata, že jsme loni měli atd. Přesto, že se našim agroexperimentům nevěnujeme až tak dlouho, mnohdy bylo obtížné si vybavit, co jsme kdy dělali a s jakým výsledkem. Pokud byl výsledek dobrý, člověk jeho plody zkonzumoval, byl-li ubohý, jeden by na něj raději zapomněl. Tehdy mi přišlo, že bychom si měli vést nějaký pěstitelsko-chovatelský deník. Už kvůli evidenci zvířat a jisté sumarizaci zkušeností a výsledků. Zrovna tak se na základě toho, co jsme dělali v minulosti, dá přemýšlet, jestli se chceme dát stejnou cestou znovu, nebo jestli uděláme věci jinak. Zkrátka nám přišlo, že by bylo dobré si vést nějaké poznámky o tom, co děláme. Vést si nějaký zvláštní sešit by asi bylo nejlepší, ale psal bych do něj své poznámky opravdu systematicky? Nelajdačil bych s tím, nebo spíše neztratil bych sešit, jako vždy? Potom se dá něco podobného vést v počítači, u kterého tak jako tak člověk denně sedí a tím pádem jej alespoň není nutné hledat. Ztratit se ale může leccos i z počítače. Nezbývá, než si vést ony poznámky on-line.

Evidence je třeba, jinak za nějakou dobu zapomenete, co můžete s čím připouštět

 „Tak já ti založím ten blog“, povídá mi jednou manželka. Byl jsem trochu skeptický ohledně psací disciplíny, nebyl jsem si jistý, že se po celodenním běhání donutím ještě něco psát. Design budoucího blogu, který ale tvořila, zatímco jsem se jí koukal přes záda, se mi tak líbil, že by prostě bylo hloupé, kdyby tam nebyl žádný obsah. Tak se zrodil náš blog.

K dnešnímu dni byl navštíven více jak dvoutisíckrát. Trochu jsme jej propagovali na mém facebookovém účtu, ale člověk zase nechce lidi moc otravovat s věčným sdílením kravin nebo s prosbami o sdílení kravin. Takže po dvou vlnách facebookových návštěvníků spíše blog nechávám blogem, ať si žije vlastním životem a nalezne si jej ten, kdo o něj stojí nebo při internetovém brouzdání narazí. 

I tato mizerná propagace ale přináší určité ohlasy a pár lidí na naše stránky přeci jenom zavítá. A to do konce i ze zahraničí. Blog nám dovoluje nahlédnout do mnoha statistik ohledně našich stránek a mimo jiné monitoruje, z jakých zemí jsou naši čtenáři. Žádným překvapením asi není, že na náš blog chodí hlavně lidi z České republiky. Vzhledem k jazyku obsahu je to celkem zřejmé. Kromě toho máme ale čtenáře i jinde v Evropě a dokonce i mimo ní.

Několikrát blog navštívili lidé ze Slovenska, Velké Británie, Belgie , Rakouska nebo Německa. Tady se zřejmě jedná skutečně ponejvíce o facebookové přátele, kteří jsou rozeseti po Evropě. Více hitů jsme nasbírali ve Francii a v Nizozemsku, ale i tady víme odkud vítr vane, Francie je strýček mojí manželky, v Nizozemsku nám zase fandí sousedi, kteří k nám na vesnici jezdí na dovolenou.

Potom jsou ale hity exotičtější, které nám působí radost, poněvadž na nás musel někdo narazit úplnou haluzí, jak se říká v Brně, kde jsme strávili nějaké roky. První haluz je Malajsie. Další přístupy jsme měli z Indonésie, Ruska, kdosi na nás klikl dokonce i v Číně a také v Kanadě. Nejčastější zahraniční návštěvníci blogu se připojují z USA. Odsud na nás bylo klinuto dokonce stotřicetkrát. Některé naše pravidelné čtenáře známe, u jiných absolutně nemáme páru, o koho jde. Web je zkrátka world wide a naši čtenáři jistě sami dohromady vytváří zajímavou virtuální komunitu, kterou bychom sami rádi poznali.

Návštěvnická statistika po tisícím hitu, děkujeme za přízeň, thanks for visiting our blog

Je však život a svět virtuální a potom též reálný. Možná je někdy až těžké si to uvědomit, a proto zdůrazňuji, ten reálný život a svět je ten důležitější. Už proto pro nás není rozhodující, jestli nás někdo čte nebo ne. Proto to neděláme. Důležité je, aby stromy na jaře nezmrzly a aby nechcípali králíci.

A ještě krátká poznámka k té komunitě. Nevzniká jenom na internetu ale i v reálu. Člověk na vesnici nemá žít nepovšimnut ostatními a má hledat společnou řeč s lidmi, kteří žijí okolo, má lidem pomáhat, má si nechat pomoci, tak vzniká opravdová komunita nebo chcete-li družba. Jednu takovou mám ze svým sousedem, se kterým si měníme samce od králíků kvůli občerstvení krve, a provozujeme další výměnný obchod typu sádlo za vejce, či rajčata za okurky. Pak tu mám ještě jednoho známého, kterému říkám Chovatel, i když nic nechová, zato se občas zjeví s balíkem slámy, pytlem obilí nebo šrotu. Já mu zato dám králíka nebo něco jiného. Jiné paní vozím zbytky z hospody, které sám neskrmím a výměnou se nám dostávají vajíčka. Psaní o těchto věcech na internetu chápeme jako osvětu a jako poselství, říkající, že bavit se se sousedy lze a že je to třeba, tím se naše počínání stává svého druhu společenským aktivismem.