Agrokripl

Inu to je taková věc, co se tak občas stane. Že třeba napíšete příspěvek, který sumíruje dění na blogu a následně nenapíšete nic pomalu půl roku. To jsme úplně v plánu neměli. Uprostřed léta ale náš život doznal nějaké změny a zároveň jsme před sebou měli hodně věcí, které musely být hotové do zimy a na psaní blogu nebyl čas. Teď jsem se ale hodil do klidu, čili náš agronet opět ožívá.

Okno do kurníku, to už jsme dělali během rodičovské

V popisu toho, co se všechno odehrálo, je třeba se vrátit do srpna. To byli naší dceři čerstvě dva roky a my jsme si prohodili role. Z Jitky se stala ta, kdo zavírá chřtán bankovních účtů, a já jsem si vzal na rok volno z práce a stal jsem se na plný úvazek tátou. Mělo to svá úskalí, mezní i humorné situace, no to bychom ale byli na webu pro mamky doma. Zkrátka jsme se to naučili s Dorotkou zvládat. A to i potom co Jitka přešla do jiné práce, ze které se začala vracet o poznání později. Nějací blázni o nás na toto téma dokonce dělali reportáž pro noviny.

Další věcí, která nás držela vzdálené od sezení před počítačem, bylo to, že bylo vždy na práci něco jiného a ne že by nebylo o čem psát. V druhé části léta a na podzim jsme finišovali rekonstrukci síně. Osazovali nové vchodové dveře, vyráběli nové dveře do sklepa a všemožně jsme se snažili, aby nadcházející zima byla zase o něco méně tvrdá. Někdy v listopadu došlo dokonce na majstrštyk každého manžela, totiž na přidělávání poliček.

Konečně došlo na vchodové dveře

Od takovýchto činností pro rodinnou pohodu jsem byl do té doby odtahován monumentálnějším úkolem, který už souvisel s naším zemědělstvím. Ve stodole totiž vznikal kurník a box pro prase. Na podzim jsme také poráželi takřka všechnu naši drůbež a pořizovali jsme další prase. O tom všem jsem sem chtěl postupně psát, ale čas byl pořád proti mě. Až se stalo něco, že jsem času začal mít až dost. Tři dny před Štědrým dnem jsem se s Dorotkou vydal na Rybovu vánoční mši do jednoho kostela a při návratu jsem špatně sešel z cesty, s Dorotkou na ramenou jsem se propadl do prázdna a sebral se o metr a půl níž. Dorotce se naštěstí nic nestalo, ale já jsem si dopadem rozdrtil bederní obratel. Tím se zakončilo mé letošní trápení se zády, už před tím jsem totiž byl dvakrát vždy na několik dnů vyřazen houserem.

Tentokrát to bylo horší, dovezli mě do Prahy, kde mě v Motole operovali. Domů jsem se dostal po necelém týdnu vybaven berlemi a řadou nakázání, která musím z lásky ke svým zádům dodržovat. Tři měsíce nesmím nic dělat, jenom ležet nebo stát. Sednout si můžu na záchod, za 14 dní možná i k jídlu. Částečně jsem na sebe za úraz naštvaný, částečně jsem vděčný za to, že to je pouhé varování a za několik měsíců bych měl být tak nějak v pořádku.

Podzim byl letos dlouhý a nádherný

A jsem taky vděčný za to, že v nouzi poznáš přítele. Ani už nevím, kdo všechno volal a psal a nabízel jakoukoliv pomoc. Zrovna před dvěma týdny sem přijela výprava pankáčů z mé rodné vesnice ve středních Čechách, aby mě obveselili a zároveň nadělali dřevo, které navozili až k domu. Máme také hodně návštěv. Tu a tam některá dostane do rukou vidle a jde vykydat praseti nebo králíkům. Nejvíce ale samozřejmě pomáhá rodina a moje maminka. V nouzovém režimu jsme se vrátili ke konceptu života jako v 19. století a bydlíme teď přes týden tři generace v jedné místnosti. Jitka totiž dál musí jezdit do práce, zatímco já se momentálně o Dorotku a hospodářství starat nemůžu.

Život tak před nás staví nové výzvy, na kterých, my blázni, stejně dokážeme najít něco pozitivního. Ale snad to zvládáme, respektive mé okolí, já na všechno bohužel jenom koukám, a tím pádem taky zase píšu blog. 

Agrokripl, až zahodím klacky, zase to rozjedeme