Začátky chovu aneb krize vegetariánství

Když jsme se poznali, byli jsme oba již nějaký čas vegetariáni. V našem prostředí byl tento přístup ke stravování poměrně rozšířený a studentskými priváty se linula vůně sojáše, čočky, všemožných placiček a takzvaných Buddhových šlehů, což bylo to, co se našlo v lednici a co se na pánvi proměnilo v univerzální sladkou či pikantní omáčku. Výlety pak byly obligátně spojeny s expedičním smažákem, na jehož konzumaci jsme posléze byli takovými odborníky, až to našim žaludkům nemohlo být milé.

Darmožrouti v Shipu od začátku fascinovali Duňu

Náš onehdy pevnější světonázor nechtěl nikdy zatěžovat naše svědomí podílením se na masové produkci masných výrobků. Radikálně jsme odmítali produkci velkochovů a vůbec maso jako takové. Pak jsme odešli na venkov do severních Čech. Začali jsme chodit do práce a na vaření nebyl moc čas, vegetariánské jídelny byste zde pohledali. Vegetariánství bylo čím dál větší řeholí.

Postupně jsme se také socializovali. Nechtěli jsme žít vytrženi mimo kontext vesnice, do které jsme se přistěhovali. Neměli jsme ale už okolo komunitu filozofů, revolučních romantiků a jiných sparingpartnerů ke konverzaci na vysoká témata, která byla součástí společného universa. Bavili jsme se s těmi, kdo zde žili. Se sousedy, s naším automechanikem, s mladým párem zemědělců, který snil o odjezdu do Polynésie a který jsme učili francouzsky. Brzy jsme dostali pozvání na první grilovačky, na kterých jsme záhy museli donekonečna vysvětlovat, proč si nedáme kus té krkovice a proč neochutnáme tu vynikající znojemskou. Ne že by nám hrozila izolace, ale za exoty jsme tu rozhodně byli.

Nu, a pak přišla do našich životů velká radost spojená s očekáváním dítěte. Rozhodně jsme nebyli takoví extremisti, abychom o vegetariánství našeho tvora rozhodovali za něj. Maso se tedy muselo pomalu vrátit na náš stůl. Mělo-li to tak ale být, rozhodli jsme se, když jsme měli kde, pro chov a produkci vlastního masa. V co největší možné míře jsme se snažili o domácí původ masa na našem stole.

První králíci narození na našem dvoře

Naše malé zemědělství se nyní stalo už více než jenom kratochvílí. Rozhodnutí k pořízení zvířat je zásadní v tom, že když nejdete na pole třeba týden, tak se až tolik nestane. Ke zvířatům se musí denně, a to z nich činí velký závazek. I ten se ale v našem případě vytvářel velmi postupně, až jsme do toho zabředli, jak se patří.

Začali jsme s chovem králíků, kterému jsme se jako kluci věnovali s bráchou a měl jsem pocit, že o něm něco vím. První králíkárna byla vysloveně hobby záležitost. Postavil jsem ji stylem afrického kutila, to znamená v sedě na paletě. Co se materiálu týče, jedná se o stoprocentní recyklát, tedy kromě pár vrutů. Jejími prvními obyvateli byli zakrslý králík a morče, kteří si později vysloužili přezdívku Darmožrouti. Morče jsem dostal od ženy, když jsem první králikárnu s názvem Ship dokončil. Zakrslý králík, no to byl omyl. Kamarádova dcera mi ho dala do adopce, ač jsem ho vlastně ani nechtěl. Měli jsme tedy maskoty, ale zvířata do chovu to moc nebyla.

Tyto králíky jsme dostali i s jejich matkou, tady už jsou odstavení 

Další králikárnu, čtyřkotcovou, jsme záhy převezli z mého rodiště. Pamatovala ještě časy bratrova chovatelství, ale byla nejen zachovalá, nýbrž bych řekl, že od bráchy tak natuněná, že slouží bez problému dodnes. Obyvatelkami kotců v králikárně se staly dvě samice, jedna se nastěhovala s asi měsíčními mladými, druhá byla připuštěná a mladé porodila pár dní potom, co nám jí hospodský v malé tašce přinesl. O základ chovu bylo postaráno. V druhé sezóně u nás na výminku jsme se z hobby zahrádkářů stali chovateli.

Králíkárna po bratrovi záhy nestačilo, bylo třeba postavit něco impozantnějšího, ale o tom někdy příště